Historie

EVANGELÍCI NA STRMILOVSKU A OKOLÍ (13. - poč. 20. století) Mgr. Martina Vítková

předneseno 17. 8. 2014 u příležitosti oslav 100 let strmilovského kostela

Když se podíváme, jaká byla v tomto regionu reformační hnutí, musíme na prvním místě zmínit valdenství. To vzniklo na počátku 12. století v jižní Francii a severní Itálii. Je spojeno s osobou „Petra“ Valdese, lyonského obchodníka, prosazovali reformu křesťanského života, kladli důraz na chudobu, na svobodu kázání pro laiky a celkovou demokratizaci církve. V roce 1184 byli exkomunikováni a postaveni mimo církev. Nastalo jejich pronásledování, které je donutilo k přesunu do oblasti Alp na území dnešního Švýcarska a Rakouska.1

Odtud se valdenství v průběhu 13. a ještě i 14. století spolu s Německými kolonisty dostává i k nám, na území při česko-moravské hranici. Například obec Velký Bednárec bývala téměř celá valdenská, kromě rychtáře, lazebníka a obecního pastýře.2 Již na počátku 14. století se valdenští z tohoto kraje dostávají do střetu s inkvizicí. Na podzim roku 1335 pracovali inkvizitoři přímo v Jinřichově Hradci a povolávali poddané z Velkého Bednárce a okolí před inkviziční soud.3 O pět let později v březnu roku 1340 byla proti jeho stoupencům vyhlášena první křížová výprava na území střední Evropy. Do jejího čela byl postaven Oldřich III. z Hradce, který si tou dobou nechal vymalovat jednu z komnat jindřichohradeckého hradu cyklem fresek, zachycujících příběh sv. Jiří, který přemáhá a usmrcuje nebezpečného draka. K tomuto cyklu dal přimalovat vlastní podobiznu se štítem v ruce, aby se ukázal jako „dobrý křesťanský rytíř“, který dokonale ztělesňuje křižácký ideál.4

O tom, do jaké míry se valdenství na jinřichohradecku rozšířilo, vypovídá skutečnost, že v roce 1341 a pak opakovaně i v roce 1346 žádal papež české pány, aby dali inkvizici k dispozici jejich vězení, protože jindřichohradecké a landštejnské žaláře jsou přeplněny. Velký počet zatčených se ocitl i v Praze. A ještě roku 1393 jsou v Praze upáleni kacíři ze Stradimi u Jindřichova Hradce.5 Takže přes velké pronásledování a snahy inkvizice jsou valdenští na jihu Čech roztroušeni i koncem 14. století. Doklady o silném valdenském vlivu doplňují i četné připomínky v lidovém povědomí, jako např. vyprávění o údajném hrobu Petra Valda ve Valtínově.6

Na valdenství navazují Husovi předchůdci. Samotné působení M. Jana Husa nacházelo v našem okolí odezvu. Dcera Tomáše Štítného ze Štítného u Žirovnice, církevního reformátora píšícího o náboženských otázkách v českém jazyce, odešla do Prahy, kde žila mezi posluchačkami Jana Husa při Betlémské kapli.7 A také vdova po Janu Sezimovi z Ústí, Anna z Mochova, byla známá svými sympatiemi jak k samotnému Janu Husovi, tak i jeho žákům a pokračovatelům. Není proto náhodou, že se Jan Hus po vyhnání z Prahy uchýlil právě na Kozí Hrádek, který patřil rodu Sezimů. Sezimům patřilo i kamenické panství. Na

1 Občanské sdružení Veitas - Českobratrská církev Evangelická v Telči a ve Velké Lhotě u Dačic, Turistická cesta valdenské a české reformace, http://evangnet.dacicko.cz/letaky/turisticka_cesta_ces_ref.pdf, s. 1.

2 Amedeo MOLNÁR, Valdenští. Evropský rozměr jejich vzdoru, Praha 1991, s. 134.

3 TAMTÉŽ.

4 TAMTÉŽ, s. 135.

5 TAMTÉŽ, s. 137.

6 Eva MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ – Wilhelm STRITAR, Evangelické jižní Čechy a jižní Morava, Praha 1992.

7 TAMTÉŽ.

2

jeho území se dodnes zachovaly názvy (Kostelík, Kazatelna, Betlém) připomínající snad i přímé Husovo působení. Na vrchu Bradlo u Kamenice nad Lipou se později konalo i jedno ze shromáždění lidu „na horách“, kde měli najít spásu před božím hněvem seslaným na zkažený svět.8 Tato shromáždění se konala se od Velikonoc roku 1419 až do jara roku 1420 na hlavních místech jako Tábor, Beránek, Bzí, Olivetská hora nebo Oreb.

Jako reakce na vývoj husitského hnutí vznikla v roce 1457 Jednota bratrská. I ona poměrně výrazně ovlivnila náš region. Dačice se v 16. století staly jedním z jejích významných středisek. Jednota českých bratří zde byla pod ochranou evangelického rodu Krajířů z Krajku.

Již pouze renezanční věž u kostela sv. Vavřince kostela, dodnes připomíná slávu tohoto období.9 Modlitebna bývala v místech dnešní katolické fary, kterou podobně jako kostel zasáhl požár a musela být přestavěna. Velký bratrský sbor býval i v Německé Olešné. U ševce Jana Královského se k bohoslužbám scházeli lidé z širokého okolí (až z kamenicka). Sborový dům (modlitebna) v domě čp. 23 byl dlouhou dobu dobře rozpoznatelný, protože býval uvnitř vyšší. V obci byl i bratrský hřbitov, k němuž se váže několik lidových pověstí. Místo bratrského hřbitova bylo v roce 1929 upraveno na park, v jehož středu byl vztyčen pamětní kámen.10

Kolem poloviny 16. století začalo do českých zemí pronikat luterství. V Čechách byli luteráni pronásledováni, na Moravě se luterství prosazovalo převážně mezi německým obyvatelstvem. Příkladem toho byla Jihlava, která byla od druhé poloviny 16. století luterská. Působil zde horlivý kněz Pavel Speratus, který byl v kontaktu s Martinem Lutherem a na dlouho ovlivnil duchovní obraz města.11

Podobně tomu bylo i v nedalekých Slavonicích, kam luterství pronikalo spolu s německým obyvatelstvem. Kolem roku 1600 bylo již celé město evangelické. Městská rada jednala již od roku 1560 s evangelickými pastory v Rakousku a zvala je k působení ve městě. Ale narážela na nevoli telečské vrchnosti, která radu nutila obsazovat farnost římskokatolickými kněžími. Tak se duchovní správci často měnili, městská rada si dosazovala pastory luterské, vrchnost zase římskokatolické. A protože bylo evangelíkům bráněno konat bohoslužby ve farním kostele, vybudovali si vlastní modlitebnu v domě čp. 560 a později v roce 1568 v domě Benedikta Loghebera čp. 517. Zde je v prvním patře síň vyzdobená cyklem obrazů Apokalypsy. Později se konávali evangelické bohoslužby i v kostele Božího těla na okraji Slavonic, který přejmenovali na kostel sv. Ducha. Ve městě se zachovala sgrafitová výzdoba domů, kterou si evangeličtí měšťané nechávali zhotovovat jak v interiérech domu, tak i na fasádách. Jako předlohy jim často sloužily knižní ilustrace protestantské bible vydávané v Německu. Příkladem může být sgrafitová výzdoba fasády domu čp. 537 a čp. 538.12

8 TAMTÉŽ, odkaz Kamenice nad Lipou.

9 TAMTÉŽ, odkaz Dačice.

10 Občanské sdružení Veitas - Českobratrská církev Evangelická v Telči a ve Velké Lhotě u Dačic,

Turistická cesta valdenské a české reformace, s. 2; Památník věnovaný duchovnímu pastýři Pavlu F. Lanštjákovi, Horní Dubenky 1929, s. 105-111.

11 Eva MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ – Wilhelm STRITAR, Evangelické jižní Čechy a jižní Morava, odkaz Jihlava; Ferdinand HREJSA, Dějiny křesťanství v Československu IV, Praha 1948, s. 324.

12 Eva MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ, Slavonice, in: Morava tolerantní. Výstava o době, kdy Morava předběhla svět, Brno 2013.

3

I v samotném Strmilově jsou dohledatelné stopy luterského vlivu. V knize ordinovaných kněží Luterovy univerzity ve Wittenbergu jsou uvedeni tři Češi, kteří byli vysláni od svých patronů zvolených far, aby zde 29. června roku 1517 byli ordinováni. Jan Scopilius z Volyně měl být k svěcení povolán právě ze strmilovské fary, kde měl nadále působit. Tentýž Jan vystupuje v písemnostech i jako městský písař a ředitel strmilovské školy. Působil zde 14 let, tedy až do roku 1585.13 Je jisté, že katolická fara byla ve Stmilově již před jeho působením zrušena a obnovena byla až v roce 1698. Dokladem toho, že ve Strmilově bylo před třicetiletou válkou evangelické obyvatelstvo, je i skutečnost, že roku 1649, bylo ze Strmilova a Kunžaku vypovězeno celkem 177 evangelických obyvatel.14

V období před třicetiletou válkou tedy působilo v českých zemích několik různých evangelických směrů a církví. Podle pacovského kněze byla náboženská situace v Čechách taková, že nejpočetnější tou dobou byli luteráni, pak katolíci, za nimi kališníci, poté kalvíni a nakonec čeští bratři. Na Moravě tvořili luteráni s ortodoxními utrakvisty dvě třetiny obyvatel Moravy. O něco početnější členskou základnu než v Čechách měla zde Jednota bratrská a naopak o něco menší reformovaní.15 Za této situace došlo v roce 1618 ke stavovskému povstání.

Obnoveným zřízením zemským, pro Čechy platným od roku 1627, pro Moravu o rok později, se katolické náboženství s konečnou platností stalo náboženstvím státním a tedy jediným možným. Protestantští kněží byli nuceni odejít ze země, evangeličtí obyvatelé měst nesměli mít veřejný úřad, být členem městské rady nebo cechovním mistrem.16

Na jindřichohradeckém panství byli evangeličtí pastoři vypovězeni již roku 1599 a Vilém Slavata nařídil jindřichohradeckým jezuitům dohlížet na to, aby mládež obojího pohlaví přijímala svátost oltářní pouze pod jednou a aby nikdo, kdo si drží nekatolickou víru, nesměl být oddán a nemohl získat městské právo.17 Jezuitské koleje působily na našem území dvě, od roku 1594 v Jindřichvě Hradci a od roku 1651 v Telči.

Jindřichohradečtí jezuité měli velmi propracovanou misijní činnost. Velkou pozornost věnovali dětem, které vždy něčím obdarovali (barevným obrázkem a podobně), přátelsky s nimi promlouvali o jejich zálibách a nenásilnou formou je zvali do kostela, kde je učili modlitbám, zpěvu nebo recitovaní veršovaného katechismu.18

Na počátecku a žirovnicku se jim ale dle jejich záznamů moc nedařilo, protože lidé se před nimi, stejně jako před vojáky, schovávali v lesích.19 Přesto se dle záznamů mělo v počátecké farnosti obrátit 915 nekatolíků.20 A na popelínském statku, kde kromě jedné katolické rodiny žili obyvatelé vyznávající vírů českých bratří, měla polovina z nich do konce roku 1638 přestoupit ke katolictví. I když většina z nich prý byli zarputilí bratří.21 Podobná situace byla i

13 Památník věnovaný duchovnímu pastýři Pavlu F. Lanštjákovi, s.141-142.

14 František TEPLÝ, Dějiny města Jindřichova Hradce II, svazek 2, Jindřichův Hradec 1932.

15 Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na Moravě, Praha 1995, s. 148, 154.

16 TAMTÉŽ, s. 156.

17 T. V. BÍLEK, Reformace katolická neboli obnovení náboženství katolického v království českém po bitvě bělohorské, Praha 1982, s. 107.

18 Jiří TŮMA, Příspěvek k dějinám obce Popelína, diplomová práce, Brno 1974, poznámka 38.

19 TAMTÉŽ.

20 Jan TIRAY, Místopis Moravy, Telecký okres, Brno 1913, s. 79.

21 Jiří TŮMA, Příspěvek k dějinám obce Popelína, poznámka 43; viz F. TEPLÝ, Dějiny města Jindřichova Hradce II, svazek 2, s. 188.

4

v okolí. O rok později psal hradecký úředník krajskému hejtmanu, aby krajský posel dal pozor na rozmáhající se luterské a husitské hnutí po vsích, jednalo se patrně o Českou a Německou Olešnou a Zahrádky. A ještě v roce 1659 byla prý celá obec Česká Olešná nekatolická. Na jejího majitele Adama Ostrovského ze Skalky, si jindřichohradečtí jezuité opakovaně stěžovali a nazývali ho jedním z nejzatvrzelejších kacířů.22

Lidé v této době měli několik možností, jak si svou víru udržet. Mohli odejít do exilu. Tak to například udělala část rodiny Jakoubků z Horních Dubenek, která odešla do Myjavy.23

Někteří udržovali kontakt se zahraničními církvemi a účastnili se bohoslužeb s vysluhováním Večeře v době svátků, například Velikonoc. Takový případ je znám ze Zahrádek. Josef Řava každoročně před velikonočními svátky odcházel k luterským bohoslužbám do Myjavy na  Slovensku a vracíval se až týden po Velikoncích. Jeho odchody však nezůstaly úřadům utajeny, a tak když se jednou Hřava vracel domů, přepadli ho vojáci a nutili ho k doznání. Nemohli mu nic dokázat než jen to, že měl u sebe bibli a kancionál. Na místě ho začali bít, až ho utloukli k smrti a na místě zakopali. To místo bývalo označeno vztyčeným kamenem se třemi vytesanými křížky. Když byl v Zahrádkách zřízen evangelický hřbitov, byly zde při jeho posvěcení roku 1895 slavnostně uloženy Hřavovy pozůstatky. Po nalezení původního kamene, byl na místě zbudován pomník, do jehož středu byl kámen umístěn. (Náhrobek nese nápis:„Při posvěcení tohoto hřbitova r. 1895 pohřbeny tuto kosti před tolerancí umučeného svědka Páně Hřavy“.) 24

Ti, kteří neodešli a zůstali, mohli svou víru utužovat četbou knih a společnými schůzkami na odlehlých místech. Knihy se nejčastěji dědily z generace na generaci, půjčovali se, kolovali mezi příbuznými a známými.25 Ale přikupovali se i nové. Částky, které evangelíci za knihy vynakládali, nebyly v jejich rodinném rozpočtu zanedbatelné. To dokládá i postřeh správce statku Kostelní Vydří Josefa Tadeáše Pfábela v době tolerančních přihlášek roku 1782, který uvedl: „Velice mnoho dají na knihy, mnozí mají pět, šest i sedm a mnoho na to vynakládají, třeba poslední zrno, takže už doma nemají ani na chleba.“26 Do našeho regionu se knihy dostávaly prostřednictvím jistého France Sklenáře. Dálkové cesty vykonával ale i sedlák Benedikt Bureš z Horního Bolíkova u Studené, který opatřoval knihy i ze vzdálenější části Vysočiny, až z oblasti Třebíčska.27 Šířením knih byla úřadům známá i Marianna Prokešová původem ze Světlé.28 Obzvláště oblíbené knihy, kterých ubývalo v souvislosti s jejich zabavováním, se opisovaly. Jako například v Sumrakově ve stodole čp. 27, kde pracoval

22 TAMTÉŽ; viz F. TEPLÝ, Dějiny města Jindřichova Hradce II, svazek 3, s. 22.

23 Jiří MELMUK, Předtoleranční evangelictví jižní Vysočiny 1621-1782, Telč 1976, s. 78.

24 Evangelíci, s. 314.

25 TAMTÉŽ, s. 293-300; k tématu dále například: Marie-Elizabeth DUCREUX, Čtení a vztah ke knihám u podezřelých z kacířství v Čechách 18. století, AUC HUCP 32, 1992, 1-2, s. 51-80; TÁŽ, Kniha a kacířství, způsob četby a knižní politik v Čechách 18. století, Literární archiv Památníku národního písemnictví 27, 1994, s. 61-87; Zdeněk R. NEŠPOR, Bible českých exulantů a tajných nekatolíků v 18. století, Religio, Revue pro religionistiku 13, 2005, 2, s. 231-258; Petr ŠORM, Četba a literatura v životě opočenských nekatolíků na přelomu první a druhé třetiny 18. století, Český lid 94, 2007, 3, 257-282.

26 Přihlášky k evangelickým církvím, kraj Jihlava, Praha 1987, s. 126.

27 Evangelíci, s. 298.

28 Přihlášky k evangelickým církvím, kraj Tábor, Telč 2005; http://veritas.evangnet.cz/download/tabor.pdf, s. 17.

5

písmák Pavlík29 a sloužil tak velkolhoteckému okruhu evangelíků, nebo u Matěje Bláhy z Mrákotína, který měl kontakt s evangelíky ze Zahradek.30 Některé knihy si evangelíci mezi sebou půjčovali. Byly známé domácí „knihovny“, kam si evangelíci literaturu chodili půjčovat. Takové byly například u Přibylů v Šachu, u Koubů v Radlicích, u Kovářů a Kudrnů v Brandlíně 31 a nepochybně i u Brchaňů v Zahrádkách. Po celé předtoleranční období, tedy období po roce 1620, byli místní evangelíci kvůli zakázané literatuře vystaveni šetřením. Jindřichohradečtí jezuité pátrali po nekatolických knihách již od roku 1622.32 Z roku 1763 jsou zachovány výslechové protokoly z počátecké farnosti z okolí Horních Dubenek.33

V roce 1760 proběhlo vyšetřování u Brchaňů v Zahrákách, o tři roky později v roce 1763 byl u místního mlynáře zadržen krajánek Matěj Vrba, podezřelý z kolportérství knih.34 V roce 1776 stanuli před městskou radou v Jindřichově Hradci dva Josefové Brchaňové, podezřelí z husitství,35 za tři roky, tedy v roce 1779, byl Josef Brchaň u kriminálního soudu v Pelhřimově obviněn za přechovávání a půjčování nekatolických knih.36

Knihy byly pro evangelíky významným pomocníkem k udržení víry. Nosili si je s sebou i na bohoslužebná shromáždění. Ale podobně jak se pátralo po knihách, pátralo se i po těchto shromážděních. Proto se často konávala v noci nebo na odlehlých místech. Tomuto účelu dobře sloužily mlýny, jako například Drdák nedaleko Telče37 nebo na Doubravě u Panských Dubenek.38

Známé byly i schůzky u Brchaňů v Zahrádkách. Bohoslužebná setkávání byla často odhalena. Jako konání bohoslužeb v kostele sv. Ducha mezi obcemi Šach a Radlice.39 Tento kostel byl postaven k evangelickým bohoslužbám ještě před rokem 1620 a katolická církev ho později využívala jednou do roka.) Prozrazení těchto bohoslužeb zadalo příčinu k rozsáhlému vyšetřování, ke kterému došlo v letech 1763 – 1764. Při vyšetřování byla odhalena síť kontaktů místních evangelíků, udržované spojení s evangelíky na Třebíčsku a Táborsku a dokonce i s evangelickými chrámy na Slovensku. Tresty vynesené hrdelním soudem v Jihlavě 16. října 1764 byly kruté, především pro osoby soudem označené za vůdce. Ty dostaly rok žaláře na Špilberku, ženy rok v železech a poutech v Olomouci. Ostatní byli potrestáni půlroční nebo v jednom případě čtvrtroční prací na Špilberku nebo prací v okovech a železech na panském. Vyšetřování nepřežil Jakub Jáma ze Šachu, který ve věku 68 let zemřel na následky krutého zacházení při výslechu.40 Žalářování podlomilo zdraví i Voršile Koubové z

29 Evangelíci, s. 296.

30 Přihlášky k evangelickým církvím, kraj Tábor, s. 17.

31 Evangelíci, s. 299.

32 F. TEPLÝ, Dějiny města Jindřichova Hradce II, svazek 3, s. 22-23.

33 Národní archiv Praha, Archiv pražského arcibiskupství, inv. č. 3046, kart. 1412.

34 F. TEPLÝ, Dějiny města Jindřichova Hradce II, svazek 3, s. 22-23.

35 Památník, s. 112-114.

36 Lenka MARTÍNKOVÁ, Dějiny pelhřimovského děkanství v letech 1620-1790, Vlastivědný sborník Pelhřimovska 12, 2001, s. 42-43.

37 Evangelíci, s. 180.

38 F. TEPLÝ, Dějiny města Jindřichova Hradce II, svazek 3, s. 22-23.

39 Evangelíci, s. 186.

40 J. MELMUK, Předtoleranční evangelictví, s. 213-264.

6

Radlic, která zemřela krátce po propuštění v listopadu roku 1765.41 V té době zbývalo do vydání Tolerančního patentu pouze šest let. Josef II. o jeho vydání rozhodl 13. října 1781.42

Zprávu o patentu, v té době u nás veřejně nevyhlášeném, přinesl do Zahrádek Matěj Kolman. Ten byl jako „kacíř“ vězněn v Praze. Vydáním patentu pominuly důvody pro jeho trest a musel být propuštěn. Nová informace o změněných náboženských poměrech přiměla členy předtolerančního evangelictví k zajímavému činu, opatřit si české znění tolerančního patentu. Bratři Josef a Pavel Brchaňovi se na přelomu podzimu a zimy roku 1781 vydali na cestu do reformovaného sboru v Reci za Bratislavou, tehdejším Prešpurkem. Šli směrem na Batelov, Jihlavu, Třebíč a poté na jih přes Dolní Rakousko do Bratislavy. V Reci získali několik výtisků patentu a stejnou cestou se vraceli zpět. Cestou informovali evangelíky na Třebíčsku, Brtnicku, Hornodubensku a Velkolhotecku. Vše stihli do Vánoc.43

Patent povoloval zřízení sboru při dostatečném počtu věřících, 100 rodin nebo 500 duší přihlášených k jedné z povolených konfesí, luterské nebo reformované helvétské. Proto začátkem roku 1782 začali evangelíci ze Zahrádek pořizovat předběžné přihlášky.44 Ty se na jindřichohradecku oficiálně začaly konat od 25. března 1782. K výslechu se měli všichni dostavit do Jindřichova Hradce, avšak pro větší vzdálenost Zahrádek od Jindřichova Hradce se situace komplikovala. Někteří se navzdory všemu upomínání odmítali do Jindřichova Hradce dostavit. Až na třetí výzvu reagoval Josef Brchaň se svými syny Pavlem a Vojtěchem. Všichni se hlásili k evangelickému náboženství a téměř všichni se nechali zapsat k augšpurské konfesi. Pouze starý Josef Brchaň trval na konfesi helvétské. Duchovní komisař Vincenz Josef Rubricius, toho času farář v Nové Cerekvi, který přihláškové komisi předsedal, v nich viděl spíše husity.45 Rubricius zde poodhalil všeobecný problém, zařadit lidovou evangelickou víru nebo možná lépe řečeno zbožnost do dvou patentem povolených konfesí evropské reformace.

Počet přihlášených se postupně zvyšoval a k 31. prosinci 1782 bylo v Zahrádkách přihlášeno celkem 43 osob, 16 žen a 27 mužů, a ve Strmilově 16 osob, 8 mužů a 8 žen.46 V přihláškách je vyjádřena ochota zahrádeckých i strmilovských evangelíků připojit se s žádostí o modlitebnu a pastora s evangelíky z Horních Dubenek.47 Těm se ale nepodařilo pro postavení modlitebny a povolání pastora získat souhlas. Proto byli evangelíci z těchto oblastí přidruženi k již povolenému luterskému sboru ve Velké Lhotě, ten byl povolen 18. května 1782. Hornodubenecký sbor dosáhl osamostatnění až koncem roku 1783.48 K němu byly připojeny Zahrádky. Strmilov zůstal součástí sboru ve Velké Lhotě.

Až na konci 19. století, kdy se oba sbory, jak dubenský, tak velkolhotecký, usadily, nastala příhodnější situace pro zakládání kazatelských stanic a pro věnování větší pozornosti i diasporním místům.

41 E. MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ, Setkání po dvou stoletích, http://veritas.evangnet.cz/download/setkani.pdf, s. 22.

42 TÁŽ, Patent zvaný toleranční, Praha 1999, s. 31.

43 TAMTÉŽ, s. 104.

44 Přihlášky k evangelickým církvím, kraj Tábor, s. 16-17.

45 TAMTÉŽ, s. 17-19.

46 TAMTÉŽ, s. 24-25.

47 TAMTÉŽ, s. 15.

48 Památník, s. 67-68.

7

V roce 1895 byla hornodubenským sborem zřízena v Zahrádkách kazatelská stanice a v roce 1903 zde byl postaven kostel.49 Ve Strmilově byla situace trochu odlišná. Když se v roce 1787 velkolhotecký sbor rozdělil na luterský a reformovaný, plánoval luterský sbor postavit novou modlitebnu mimo Velkou Lhotu. Město Strmilov mu za tímto účelem zdarma nabídlo stavební pozemek. Ten byl již zaměřen, ale ke stavbě z finančních důvodů nedošlo. Kazatelská stanice zde byla zřízena až za působení faráře Gustava Adolfa Skalského v roce 1886. O čtyři roky později zde byla zřízena i kazatelská stanice reformovaného sboru ve Velké Lhotě.50

Na přelomu 19. a 20. století spojily se luterské sbory v Horních Dubenkách a Velké Lhotě, aby společně spravovali rozsáhlou jihočeskou diasporu. V důsledku tohoto nového uspořádání byl Strmilov administrován hornodubenským sborem. Současně byl Strmilov zvolen za střed jihočeské diaspory a měl tu být postaven kostel s farou, zřízen hřbitov a povolán sem měl být společný vikář nebo případně cestující kazatel.51

Ze zápisu církevního zastupitelstva v HD z 2. září 1900 se dovídáme, že spoluvěřící ve Strmilově společně se staršovstvem a zastupitelstvem ve Velké Lhotě se usnesli stavět ve Strmilově kostel a zasílají nákres od stavitele Tomáše Rubyho z Malého Ratmírova.52

Zastupitelstvo v HD se usneslo, že jsou nakloněni spíše stavbě modlitebny než kostela, ale dojde-li ke stavbě, zajistí polovinu potřebných finančních prostředků. Předložený nákres stavitele Rubyho zastupitelstvo neschválilo. Jako důvod uvedlo, že prostor 8x11m je pro bohoslužby nepřiměřený. Doporučili raději nákres modlitebny v Zahrádkách, taktéž od stavitele Rubyho.53

Dne 7. října 1900 jednalo staršovstvo hornodubenského sboru o nabídce obecního výboru ve Strmilově, darovat církvi 1000 čtverečních sáhů pozemku směrem od Strmilova k Palupínu pro zřízení ev. hřbitova. Výsledkem jednání byla dohoda nabídku využít a hřbitov ve Strmilově v nejbližší možné době zřídit. Ohledně stavby kostela ve Strmilově bylo dohodnuto, aby na návrh kurátora Chadima, byla do Strmilova svolána schůze, kde měli církev Dubenskou a Lhoteckou zastupovat čtyři presbyteři z obou církví. Dubenecký sbor vysílá kurátora Chadima, Fr. Makovičku z č. 60 z Horní Vsi, Karla Hejdu a Fr. Kolmana z č. 23 ze Zahrádek.54

V roce 1906 koupila strmilovská kazatelská stanice za 2000 K domek v nynější Studenské ulici, na jehož místě měla stát nová modlitebna.55 Zamýšlený plán stavby však zpomalily nové události. Velkolhotecký sbor soustředil svou pozornost na stavbu kaple ve Valtínově a

49 TAMTÉŽ, s. 122-123.

50 Kazatelská stanice a. v. ve Strmilově, Knihtiskárna M. Brzka v Chotěboři, vlastním nákladem, 1915, s. 12

51 TAMTÉŽ, s. 13.

52 Národní archiv Praha, Farní sbor ČCE Velká Lhota u Dačic (1767-1987 (1993) ), inv. č. 257, 258, kart 35.

53 Archiv evangelického sboru v Horních Dubenkách, Protokoly schůzí staršovstva 1889-1914, L-III-B-7/3.

54 TAMTÉŽ.

55 Zdeněk R. NEŠPOR, Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska, Praha 2009.

8

hornodubenský sbor řešil situaci v Jindřichově Hradci, kde vznikala nová kazatelská stanice. Příznivější situace nastala až v roce 1914.

Dne 11. ledna 1914 informoval farář Pavel Lanštijak hornodubenské staršovstvo, že s pomocí zahraničních přátel je na modlitebnu ve Strmilově zabezpečen obnos 7000 K, a předložil nákres p. stavitele Malinovského z Počátek s rozpočtem 11 919 K. Staršovstvo stavbu schválilo a uložilo co nejdříve žádat o povolení od vys. c.k. ev. vrchní církevní rady AV ve Vídni. Protokol s žádostí o povolení stavby modlitebny byl sepsán 29. března 1914.56

Dne 14. června 1914 bylo na staršovstvu v Horních Dubenkách rozhodnuto, že se osloví stavitele Fr. Círku ze Strmilova, p. Bartouška ze Studené, p. Němečka z J. Hradce a p. Malinovského z Počátek, aby podali rozpočet na stavbu strmilovské modlitebny. A již o týden později, 21. června 1914, se rozhodovalo o zadání stavby. Fr. Círka ze Strmilova podal rozpočet na 9 418 K, stavitel Bartoušek ze Studené na 10 500 K, p. Němeček z J. Hradce 10 654 K a stavitel Malinovský z Počátek na 10 800 K. Hlasovalo se 12 lístky. Po sečtení Janem Vobrem ze Strmilova a Ant. Makovičkou byl výsledek: 9 lístků pro stavitele

Malinovského z Počátek a 3 lístky pro stavitele Bartouška ze Studené. Stavba byla zadána p. Malinovskému.57

Za měsíc 19. července 1914 byl položen základní kámen ke stavbě. Vypuknutí první světové války však stavbu pozastavilo, ale již na jaře (9. dubna) roku 1915 se znovu mohlo pokračovat. Vnitřní vybavení nově postavené modlitebně daroval luterský sbor v Bad Ischlu. V pátek 23. července proběhla kolaudace. Slavnostní posvěcení, kterého se mělo účastnit kolem 1000 lidí, se uskutečnilo následující neděli 25. července 1915.58

Posvěcení vykonal bubenský farář Pavel Lanštják, v kapli promluvil Oskar Opočenský z reformované církve ve Velké Lhotě a před kaplí pronesl svou řeč Jan Václavík z luterské velkolhotecké církve. Slavnost ukončil modlitbou a požehnáním farář Viktor Pospíšil z Opatovic.59 Při posvěcení byla na památku M. J. Husa kaple nazvána jubilejní Husovou kaplí Betlémskou. Jubilejní z důvodu 500 výročí od smrti Jana Husa a Betlémská na připomínku jak uvádí sám Ferdinand Lanštják: „[…] z Betléma Judova vyšlo světlo křesťanství do celého světa a z Betléma Husova vzešlo světlo evangelia českému národu, taktéž i tento nový Betlém znamená pro český jih pochodeň svítící a hořící!“60

K svěcení kaple byla napsána báseň, kterou věnoval Gustav Molnár z Trnávky. Její první slokou se s vámi rozloučím:

„Zas nový stánek dostaven tu právě – ku spáse duší, k Boží cti a slávě, - Hospodin za to chválen buď a ctěn! – A budiž s lidem, jenž do jeho stěn – sem k službě Boží přicházeti bude, - by v zdroji pravdy svlažil srdce chudé – a byl jím ve své duši očištěn! 61

56 Archiv evangelického sboru v Horních Dubenkách, Protokoly schůzí staršovstva 1889-1914, L-III-B-7/3.

57 TAMTÉŽ, Protokoly schůzí staršovstva 1914-1927, L-III-B-7/4.

58 TAMTÉŽ, Roční zprávy 1886-1917, L-III-D/1, bal. č. 14.

59 Kazatelská stanice a. v. ve Strmilově, Knihtiskárna M. Brzka v Chotěboři, vlastním nákladem, 1915, s. 14-15.

60 TAMTÉŽ, s. 18.

61 TAMTÉŽ, s. 3.

 

120 let kazatelské stanice v Zahrádkách (1. 11. 1895 – 1. 11. 2015)

Před 120 lety, roku 1895, byla 1. listopadu také neděle. Bylo jasné a mrazivé počasí se slabým jihozápadním větrem – ráno a večer bylo kolem nuly a přes den se teplota zvýšila o pár stupňů. Ten den se u Kolmanů v čp. 12 sešli zahrádečtí evangelíci.

Nevíme, kdy se sešli, pravděpodobně odpoledne, a nevíme, kolik jich tehdy bylo; k dispozici máme čtyři údaje: údaj z roku 1782, kdy se po vydání Tolerančního patentu k této víře přihlásilo v Zahrádkách 43 evangelíků (16 žen a 27 mužů), kteří tvořili třetinu obyvatel obce; údaj z roku 1798 o deseti čistě evangelických a pěti smíšených rodinách v Zahrádkách; z roku 1903, kdy žilo v Zahrádkách v 19 rodinách 122 evangelíků (uvědomme si, že to byly díky tehdejšímu významnému poklesu dětské a novorozenecké úmrtnost především děti). Tehdy žilo v Zahrádkách skoro 500 obyvatel v 60 číslech popisných (tedy přesně opačná situace než dnes, kdy žije v téměř 120 čp. 250 obyvatel), tzn., že evangelíků byla asi čtvrtina. Je psáno, že evangelíci žijí převážně na dolním a katolíci na horním konci obce. Můžeme tedy předpokládat, že v době události, kterou si dnes připomínáme, žilo v Zahrádkách asi 50 dospělých evangelického vyznání.

V neděli 1. listopadu se zahrádečtí evangelíci sešli, aby se účastnili bohoslužeb, které vedl farář Lanšťják z Horních Dubenek. A díky jeho pečlivým zápiskům také víme, na jaký biblický text kázání bylo: Zjevení Jana 14, 6 – 12. Na stejný text zanedlouho uslyšíme dnešní kázání. Byly to po několikasetleté pohnuté historii evangelických zahrádeckých rodů, především Kolmanů a Brchaňů, první bohoslužby v Zahrádkách a jimi zde vznikla kazatelská stanice hornodubenského sboru. Sešli jsme se tady dnes, abychom si tuto historickou událost připomněli, abychom si připomněli zadostiučinění a radost, kterou asi tehdy prožívali.

             

Vždyť v jejich domácnostech se tradovaly příběhy o útlaku a pronásledování po roce 1627, kdy se jediným státním náboženstvím stalo katolické. Sugestivně v roce 1927 zveršoval situaci jejich útisku Karel Kolman v básni Berani:

Křik a povyk po Zahrádkách. Malá víska vprostřed lesů probouzí se plna děsu. U Brchaňů v nízkých vrátkách vojáků řad zhurta stojí. Pušky mají napřažené, ocel na nich se jen blýská, bodce ostré, šavle k tomu, vyzbrojeni jako k boji.

Co se děje? Celá víska, muži, starci, ženy, děti sletěli se jako ptáci, všichni k Brchaňovu domu. Víska, jindy vážná, tichá, dneska ustrašeně dýchá. Lesy kolem ustrašené zašuměly bolně, s tíží.

Od Brchaňů kolem Hřavů vojáků řad přísný kráčí. Koho to však ve svém středu svázaného vedou vpředu? Starší muž tam krví značí cestu sněhem posypanou, ruce nazad uvázané. Za ním spěchá odhodlaně mladík jarý; ruce rovněž povázané nazad. Ukazují na ně děti, ba i kterýs soused blízký, ale oni kráčej směle. Starý ovázanou hlavu vypjal náhle ještě výše: „Nebudeš mít Bohů více, jenom Hospodina, svého Pána, Spasitele!“ Hněvem shromáždění celé dme se: „Hleďte, v jaké pýše kacíři ti setrvávají! Přinuťte je! Dolů s nimi, s berany!“ Brchaňům až dech se tají, když tak zřeli vůkol sebe: jako les tam ruce v zlobě vyzdvižené proti sobě.

Vyprávěním v domácnostech je uchovaný příběh o ubití evangelíka Josefa Řavy z čp. 23, který každoročně před velikonočními svátky odcházel k luterským bohoslužbám s vysluhováním Večeře Páně do Uher, kde byly povoleny, přespával cestou u bratrů ve víře, a vracíval se týden po Velikonocích. Jeho odchody nezůstaly úřadům utajeny, a tak když se jednou Hřava vracel domů, přepadlo ho šest ozbrojených vojáků na jeho pozemku (nyní je na něm hřbitov) a nutili ho k doznání. To neučinil, ale našli u něj bibli a kancionál. Jeho umučené tělo na místě „na vršku obráceném k východu slunce“ zakopali. Jeho kosti byly nalezeny v březnu 1894 při výkopových pracích stavby hřbitova. Nyní nalezneme na čelním místě na hřbitově jeho pomník s nápisem „Při posvěcení tohoto hřbitova r. 1895 pohřbeny tuto kosti před tolerancí umučeného svědka Páně Hřavy“.

Je to příběh o schůzkách evangelíků: když se jednou zase sešli ve mlýně na Doubravě, vloupali se na půdu dráb a kostelník ze Studené a naslouchali, až se strop propadl, dráb uvízl a shromáždění se rozutekli. Z básně Berani: Mlýn mlčí tajemně. V lese opět vrže sníh; dvě postavy se vynoří a za nimi zas ve chvíli se noví lidé objeví na kraji lesů stověkých a všichni, jeden po druhém, se nenápadně ztrácejí ve dveřích nízkých beze slov – jak ve mlýnici zrnko za zrnkem. Za stolem sedí mužů řad, kol kamen ženy starší a vzadu místo pro mládež je zůstaveno k stání. Teď právě zástup tiše zpívá. Zpěv zvučí dojemně a slova všech jdou z hloubi srdce, které touží po tichých vodách míru. Schůzky byly také v Zahrádkách u Brchaňů; ostatně dva Josefové Brchaňové stanuli pro podezření z husitství před městskou radou v Jindřichově Hradci v roce 1776. Udal je katolický farář Žvach ze Studené a z vězení je osvobodil katolický jindřichohradecký konšel Frey, který za ně složil kauci a byl jejich rukojmím.

Je to také příběh o držení a půjčování zakázaných knih: Josef Brchaň byl kvůli tomu vyšetřován v Zahrádkách v roce 1760 (zřejmě domovní prohlídka) a v roce 1779 byl u kriminálního soudu v Pelhřimově za přechovávání a půjčování nekatolických knih obviněn. Z básně Berani: Ví se, že tu mnozí máte knihy kacířské a bludné; slyšte proto, jaké tresty zastihnou vás, kteří z cesty kacířské se nenecháte uvést v lůno církve svaté: tresty přísné pokutami, vězením i robotami v okovech; a kdo by cele v bludu trval, zatvrzele všechen majetek svůj ztratí, vyhnán bude jako pohan. A dále, dnes bychom řekli půvabný příběh „bible v peci“: Válela bochníky. V peci to plápolá. Kolem ní šest dětí hraje si dokola. Jeník v tom přiběhne „Jdou k nám dva páteři se šesti vojáky, stojí už u dveří!“ „Hrůzo! Ach Pane můj co si mám počíti? Bible je na stole, kam ji jen ukrýti?“ Chytila v úzkosti jeden z těch bochníků, do těsta sbalila knihu a lopatou šoupla ji pojednou v pekárnu prohřátou. Dveře se rozlétly: „Kacířko zbloudilá, knihu máš prokletou, kam jsi ji ukryla?“ A dobře to dopadlo: bibli nenašli a uchovala se bez úhony.

Je to příběh o Tolerančním patentu: uvědomme si, že jsme v dobách složité a zdlouhavé cesty informací od zdroje k adresátovi, v době, kdy se běžně chodilo dlouhé trasy pěšky. Zprávu o patentu z října 1781 „každý může své náboženství svobodně vyznávat“, který nebyl zveřejněn, přinesl do vsi Matěj Kolman z Prahy, kde byl vězněn jako kacíř (a nepřiznal, že má bibli ukrytou ve spodní části dvojitého truhlíku na cívky v tkalcovském stavu) a po vydání patentu musel být propuštěn – šel do Zahrádek celou noc. Text patentu pak přinesli do Zahrádek bratři Josef a Pavel Brchaňovi; ti se ihned vydali na cestu do reformovaného sboru v Reci za Bratislavou, tehdejším Prešpurkem. Šli směrem na Batelov, Jihlavu, Třebíč a poté na jih přes Dolní Rakousko do Bratislavy. V Reci získali několik výtisků patentu a stejnou cestou se vraceli zpět. Cestou informovali evangelíky na Třebíčsku, Brtnicku, Hornodubensku a Velkolhotecku. A všechno to stihli do Vánoc.

Je to příběh organizování zahrádeckých evangelíků po vydání Tolerančního patentu: patent povoloval zřízení sboru při dostatečném počtu věřících přihlášených k jedné z povolených konfesí, luterské nebo reformované helvétské. Proto začátkem roku 1782 začali evangelíci ze Zahrádek pořizovat předběžné přihlášky. Všichni se měli dostavit do Jindřichova Hradce k výslechu, ale někteří to i po upomínání odmítali. Např. Josef Brchaň se svými syny Pavlem a Vojtěchem reagoval až na třetí výzvu. Zahrádečtí se hlásili k evangelickému náboženství a téměř všichni se nechali zapsat k augšpurské konfesi. Pouze starý Josef Brchaň trval na konfesi helvétské. Zařadit ale lidovou evangelickou zbožnost do dvou patentem povolených konfesí evropské reformace bylo pro komisi obtížné a její předseda, katolický farář, v zahrádeckých viděl spíše husity. 

             

Přelom 19. a 20. století byl pro zahrádecké evangelíky obdobím plným úspěšných aktivit, ze kterých žijeme dosud. Významnou roli v něm sehrál právě farář Pavel F. Lanštják, který usiloval o rozšíření evangelické víry v okolí Horních Dubenek:  11. srpna 1895 byl posvěcen nově postavený zahrádecký hřbitov, 21. července 1901 byl položen základní kámen tohoto kostela, jehož stavba byla zahájena 1. června 1903 a který byl slavnostně předán k užívání o pár měsíců později, 15. listopadu téhož roku. Obé bylo umožněno založením fondu „ku stavbě hřbitova a modlitebny v Zahrádce“  hornodubenským sborem již v roce 1891. Vybralo se 1 089 zlatých 61 krejcarů, z toho 169 zlatých věnovala církev a sami zahrádečtí vybrali 102 zlatých.

Kostel byl navržen stavitelem Tomášem Rubym z Malého Ratmírova, jeho stavba stála 17 642 zlatých 54 krejcarů a dluhy ze stavby se platily do roku 1915. Zvon, který stál 154 zlatých, pořídili nezahrádečtí evangelíci, vážil 180 kg a v roce 1942 ho zabavili nacisté. Dodnes ho postrádáme, aby se jeho hlas rozléhal do kraje. Zahrádecký kostel byl „první evangelický chrám v jižních Čechách“.

Protože v srpnu uplynulo též 120 let od zřízení hřbitova a my jsme na to vzpomněli jen v ohláškách při bohoslužbách, připomeňme si, jak k tomu došlo. Nový zdravotní zákon v 90. letech 19. století omezil vzdálenost mezi místem úmrtí a hřbitovem na jednu hodinu cesty a zahrádečtí tak již nemohli pochovávat své zesnulé v nepřípustně vzdálených Horních Dubenkách (uvádí se 2,5 hodiny cesty), ale mělo to být v Palupíně (což byl původně evangelický hřbitov i kostel z roku 1617, založený palupínským pánem Václavem Radkovcem z Mirovic. V básni Berani o něm Karel Kolman píše: Václav Radkovec, pán zbožný, hlava Českých bratří všech, horlivcem byl k pohledání ve všech svatých snažnostech. Na svém poli hřbitov zřídil, vprostřed něho Boží dům z lásky k Bohu, k požehnání Českých bratří potomkům). Římská duchovní správa však na palupínském hřbitově evangelíky nechtěla a vyhradila jim kamenný pozemek za hřbitovní zdí. To vedlo k tomu, že tam zahrádečtí nikdy nikoho nepochovali a rozhodli se postavit si vlastní hřbitov. Pozemek na jeho stavbu, která bez kamene a práce (stavěli a kámen dodali místní evangelíci) stála 501 zlatých a 49 krejcarů, daroval presbyter František Kolman z čp. 23 s podmínkou, že jeho hrob nikdy nebude vykopán. Základní kámen byl položen 25. září 1893. Při posvěcení hřbitova kázal na text Prvního listu Petrova, 1. kapitoly, verše třetího a čtvrtého  velkolhotecký farář a na závěr zazněla píseň Král věčný nás požehnej.

             

Vraťme se nyní k situaci vzniku kazatelské stanici Zahrádky a jejímu dalšímu osudu. Po vydání tolerančního patentu chodili zahrádečtí na bohoslužby do Velké Lhoty. Ta sice zcela nesplňovala podmínky pro zřízení sboru (100 evangelických rodin nebo 500 duší), ale dostala pro velké vzdálenosti evangelíků z okolí výjimku. Zanedlouho, 1783, vznikl sbor v Horních Dubenkách, také nesplňující uvedené podmínky: bylo ale uznáno, že to mají do Velké Lhoty 3 hodiny chůze, zatím co tolerované byly 2 hodiny. Zahrádečtí už tedy chodili na bohoslužby do Horních Dubenek. Od roku 1885 bylo v zahrádecké obecní škole zavedeno evangelické náboženství. Ve staršovstvu sboru působilo v letech 1885 – 1946 též sedm evangelíků ze Zahrádek; byli to Kolmanové z čp. 13, 23 a 24 a Hejdové z čp. 19; nejdéle, 35 let, byl presbyterem Josef Kolman čp. 13. Až od konce 19. století nastala příznivá situace pro vznik kazatelských stanic, hornodubenský sbor jich měl se 1 600 členy několik: od roku 1886 strmilovskou (původně při velkolhoteckém sboru), od roku 1895 zahrádeckou, později jindřichohradeckou a také v Kardašově Řečici. Ty se postupně osamostatňovaly či přefařovaly a sbor v Horních Dubenkách se zmenšil na polovinu členů. V kazatelské stanici Zahrádky se konaly bohoslužby od jejího založení do otevření kostela (1895 – 1903) jednou měsíčně, v kostele pak zpočátku jednou měsíčně kázal farář a jinak byly čtené bohoslužby, které vedl Josef Kolman starší nebo tesař Tomáš Hejda. Zahrádky po roce 1920 žádaly o připojení k Jindřichovu Hradci a v roce 1934 o připojení ke Strmilovu. To bylo hornodubenským staršovstvem sice schváleno, ale s několika podmínkami, takže k přefaření pod Strmilov došlo až v roce 1946. A tak je tomu dodnes, již 69 let.

V současnosti je v Zahrádkách 17 členů Českobratrské evangelické církve, 12 z nich se nějakým způsobem účastní sborového života a tak mají hlasovací právo. Doufejme, že kazatelská stanice v Zahrádkách přetrvá do dalších let a přejme ji dobrou budoucnost.

Zdroje

Kolektiv autorů. Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na Moravě, 1995

Kolman, K. Berani, 1927

Lanštják, P. F. Památník. 1929

Lanštják, P. F., Hájek, Š. Dějiny evangelické církve v Horních Dubenkách, 2000

Melmuková, E., Stritar, W. Evangelické jižní Čechy a jižní Morava, 1992

Melmuková, E. – Šašecí. Setkání po dvou stoletích, http://veritas.evangnet.cz/download/setkani.pdf

Teplý, F. Dějiny města Jindřichova Hradce II, svazek 3, 1934

Zahrádecký zpravodaj. Z kroniky obce. Duben, květen, červen 1996

 

 

 

 

 

Stručná historie Českobratrské evangelické církve

Českobratrská církev evangelická vznikla v roce 1918 spojením česky mluvících sborů evangelických církví luterské a kalvínské konfese. Aby vyjádřila svoji návaznost na specificky české tradice, přihlásila se i k české a bratrské konfesi.

Vytvořila tím velmi zajímavý a teologicky nosný precedens možnosti existence církve, která se hlásí k několika vyznáním zároveň a to dokonce k takovým, které si v jednotlivostech výslovně odporují. V této souvislosti bude zajímavé sledovat vývoj tzv. „Ochranovského seniorátu“, tedy společenství několika sborů, které původně patřily k Jednotě Bratrské a nyní jsou součástí naší církve.

ČCE zachovává v evangelické tradici zažité presbyterně-synodní zřízení, je členem mnoha národních i nadnárodních ekumenických organizací (SRC, ERC…). Školou, kde se vzdělávají její kazatelé, je téměř výhradně Evangelická teologická fakulta UK.

Stručná historie FS ČCE ve Strmilově

V roce 1918 je Strmilov kazatelskou stanicí Velké Lhoty. V obci již několik let stojí lutherská kaple (1915), kterou církev po spojení užívá. Ač bez vlastního kazatele, staví místní evangelíci vedle kostela faru (1933). V roce 1936 přichází první vikář Antonín Stanislav s péčí i o hornodubenecké Zahrádky (viz níže). V roce 1938 přichází Miloslav Janeba a v roce 1943 (tehdy ještě studující teologickou fakultu) Karel Matějka. Za jeho působení se sbor osamostatňuje (k 1. 1. 1946) s kazatelskými stanicemi Studená a Zahrádky. Po jeho odchodu do Břeclavi nastupuje Milan Balabán (1963), za Jiřího Tomeše (1966) byl koupen a k bohoslužebným účelům přebudován domek ve Studené. Po dvouletém uprázdnění (1982–1984) přichází Pavel Skála, který je na konci roku 1989 vystřídán Ivanem Trnkou. Ten ve sboru působil až do konce října roku 1993. Od listopadu 1993 do září 1998 byl sbor administrován. Od roku 1995 začal dojíždět do Strmilova Jaroslav Pechar, který zde v obci absolvoval civilní vojenskou službu a vikariát v Jindřichově Hradci; od října 1998 do srpna 2009 byl farářem strmilovského sboru. Několik let, do září 2003, administroval sbor v Horních Dubenkách. Od září 2009 do října 2012 byl farářem sboru Drahomír Fruhbauer, od října 2012 do září 2013 byl sbor administrován z Jindřichova Hradce. V listopadu 2012 byla zrušena kazatelská stanice ve Studené. Od září 2013 je sbor administrován z Moravče.

Farní sbor Českobratrské církve evangelické – kazatelská stanice Zahrádky

Pro zájemce o historii připojuji výběr z knih „Dějiny evangelické církve v Horních Dubenkách“ (Lanštják, Hájek, 2000) a „Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na Moravě“( kolektiv autorů, 1995)

Evangelík ze Zahrádek Matěj Kolman byl v době vydání Tolerančního patentu (1781) vězněn pro víru v Praze. Vzhledem k nově vzniklé situaci byl propuštěn a rychlým pochodem, na který doplatil dlouhodobou nemocí, se vrátil s informací do Zahrádek. Odtud odešli vzápětí zkušení evangeličtí činitelé bratři Brchaňové do Bratislavy a přinesli si odtud autentické znění Tolerančního patentu v „moravské“ řeči (t.j. česky). Díky nim se tak Toleranční patent dostal na místa, kde později vznikaly evangelické sbory – Velká Lhota, Horní Dubenky, Horní Vilémovice.

Zahrádečtí se nechtěli podvolit výzvě příslušného faráře ze Studené, jenž žádal, aby se hlásili u něho. Naopak si na něj stěžovali v Jindřichově Hradci, do jehož městského panství Zahrádky náležely. Dne 21. ledna 1782 nadiktoval Josef Brchaň v čele svých spolubratří překvapenému městskému úředníkovi Claudiovi toto prohlášení:

Josef Brchaň ze vsi Zahrádek předstoupil dne 21. ledna 1782 a vedl sobě stížnost naproti jeho faráři Studenskýho, kterej v jejich před sebe vzatej evang. víře překážku činí a žádá, aby který koliv od církevní víry odpadlý se u něj hlásit mají, naše ale dole poznamenaný sousedi se k tomu nepovolují, nýbrž při jejich předsevzatej víře, jakož Patenti vysvětlují, do smrti zůstat chtějí!

Následovaný:

  • Matěj Kolman s celým domem
  • Josef Brchaň s celým domem
  • Jan Kolman s celou chalupou
  • Vojtěch Svoboda kovář obecní, nápodobně
  • Josef Hřava s celým rodem

Dalej aby veřejnej ten Patent neb Cirkulář (kterej v Moravě jest a my jej také četli) vydaný byl. Tak by se k tejto víře jich vícejc hlásilo.

Josef Brchaň

Příznačné je, že prohlášení sice bylo zaznamenáno a postoupeno na kraj a později guberniu, ale v úředníkem přiloženém dopisu je výslovně položena otázka, zda má být odpor zahrádeckých přejit mlčením…

Protože Zahrádky neměly šanci na zřízení samostatného evangelického sboru, náleželi zahrádečtí evangelíci do sboru v Horních Dubenkách.

14. listopadu 1783 Ludvík Hrabě Carriani povoluje v Horních Dubenkách postavit luterskou modlitebnu a povolat kazatele a záhy je povolán kandidát bohosloví Ondřej Lazányi. Na povolací listině, kde se evangelíci zaručují platit ročně 150 zl., 16 měr žita, dobrovolné dary při církevních služebnostech (vlastní platby za křty apod. šly dle Tolerančního patentu na katolickou faru) a dříví dle potřeby, pak čteme i podpis Matěj Kolman v. r. ze Zahrádek.

Prvním pohřbem hornodubeneckého sboru bylo rozloučení s dcerou Matěje Kolmana Marianou 4. ledna 1784. V únoru 1784 bylo zvoleno první staršovstvo, jehož členem se stal Matěj Kolman.

V roce 1901 bylo započato se stavbou evangelického kostela v Zahrádkách, který byl dokončen v r. 1903.

Prvním pokusem o oddělení Zahrádek od Horních Dubenek byla snaha o přefaření k nově vzniklému evangelickému sboru v Jindřichově Hradci (1921), ale záhy se ukázalo, že Jindřichův Hradec má již obcí dost a ani Horní Dubenky neměly zájem o další omezení svého rozsahu.

Pro budoucnost zahrádecké kazatelské stanice bylo významné to, že r. 1922 se v nedalekém Strmilově do jednoho sboru sloučily velkolhotecká kazatelská stanice (helvetská) a hornodubenecká kazatelská stanice (lutherská) a tento tzv. filiální sbor patřil k Velké Lhotě, zatímco Zahrádky (a např. Bořetín) patřily k Horním Dubenkám. O přefaření Zahrádek ke Strmilovu bylo jednáno na sborovém shromáždění v roce 1934. Několik slov ze zápisu z tohoto shromáždění:

Sborové shromáždění vyslovuje potěšení nad tím, že se má v osamostatnění Strmilova uskutečnit plán již r. 1886 pojatý bývalým farářem Gust. Ad. Skalským. Tento plán později převzal sbor hornodubenecký, který po přefaření ke sboru zdejšímu, zakoupil pozemky r. 1901, postavil hřbitov a r. 1915 vybudoval Jubilejní Husovu kapli. Jmění toto po sjednocení obou evangelických církví předal bez dluhu velkolhoteckému sboru, když tam kazatelská stanice strmilovská k zaokrouhlení jeho diaspory přefařena … vzhledem k souhlasu zahrádeckých občanů … sborové shromáždění souhlasí za podmínek (místy přeformulováno, body 4. a 5. však doslovně):

  1. pro Strmilov, Zahrádky, Studenou bude žádán a povolen sbor samostatný…
  2. Vzhledem k tomu, že sbor … má ztratit jednu ze svých nejlepších a nejmilejších obcí, … musí synodní rada snížit kvotu … o tolik, kolik církevní pokladna místní ztratí na saláru …
  3. Zahrádky budou patřit pod Horní Dubenky, dokud nebude Strmilov potvrzen jako samostatný sbor státními úřady.
  4. Konečně usnesena také tato podmínka: S rozhořčením a politováním přijata zpráva, že vnitřek kaple ve Strmilově stavěné dubeneckým sborem, byl minulého roku bez ohledu na budovatele a bývalé držitele tak pozměněn, že vyhozen oltář a kazatelna a nahražen stolem a jinou kazatelnou. Nehledě k tomu že tím úplně porušena vnitřní jednota zařízení, která tvořila vkusný celek, jest čin tento v příkrém odporu s podmínkami a duchem sjednocení obou církví z r. 1918. Dle nich se mají zachovati místní zvyklosti a řád bohoslužebný, aniž by byl zatlačován a odstraňován druhou stránkou církve. Počin dnes vedoucích osob ve Strmilově se dotkl nejen sboru hornodubeneckého jako budovatele kaple, ale především i členů strmilovské a zahrádecké kazatelské stanice. Proto se usnáší sborové shromáždění takto: Usnesení o propuštění členů zahrádeckých je podmíněno bezpodmínečně tím, že bude vnitřek kaple strmilovské opět upraven dle stavu r. 1918, to jest, že tam bude opět umístěn oltář a kazatelna, jež jsou nyní odstraněny a že z kaple bude odstraněno nynější zařízení.
    Usnesení toto činěno v jasném vědomí toho, že oltář v českobratrském chrámě je v souladu se zřízením chrámu staré Jednoty, jež měla též oltáře, ovšem ne jako předmět uctívání, ale jako projev úcty k Hospodinu a jeho domu.
    Sborové shromáždění pak majíc propustiti své členy ke Strmilovu má právo i povinnosti dbáti o to, aby jejich práva a přesvědčení byla ctěna a respektována a aby přijatý řád a usnesení českobratrské církve nebyly rušeny. Před lety stejně bezohledně jako ve Strmilově postupováno v Jindřichově Hradci a pod záminkou nečeskobratrství odstraněn tamní oltář z modlitebny, též hornodubeneckým sborem postavené a zaplacené. I tato věc není dosud vyřízena. Tím méně může sbor hornodubenecký přihlížet lhostejně tomu, jak se zachází s jeho dědictvím ve Strmilově. Vzhledem k tomu se usnáší sborové shromáždění dále:
  5. Podmínkou propuštění členů zahrádeckých jest, že vnitřní zařízení tamního kostela, pokud se jedná o oltář a kazatelnu, zůstane v budoucnosti neporušeno.

Všecka výše uvedená usnesení učiněna jednomyslně.

K přefaření Zahrádek ke strmilovskému sboru došlo nakonec mnohem později – při vzniku samostatného sboru ve Strmilově k 1. lednu 1946 (patrně již bez ohledu na zmíněné podmínky).

Zveme vás

bohoslužby každou neděli:

8.30     v Zahrádkách

10.00   ve Strmilově

Přihlášení